René, já a Rudolf...

Vytáhli mě na golf! Neprozřetelně jsem někde zahlaholil, že mám volnej víkend a hnedle ze mě byl Osvald uprostřed zelený pláně, Osvald-věrný caddy, Osvald foukající do míčku na okraji jamky, Osvald lovící hůl v stromoví, Osvald zachraňující Fandovu kšiltovku z vodní překážky (promiň, Fando, já tě fakt neviděl).

Ale byl jsem tam!

Vždycky jsem to obdivoval jen z televize a záviděl maníkům v šik tričkách s límečkem a sakra dobře padnoucích gatích tu obrovskou autoritu, kterou k nim chovají jejich míčky. Kam jim řeknou, tam padnou. Za roh, přes rybník jak moře, za les, do zatáčky… a vítr nevítr. Nemůže to bejt tak těžký, šmarjá, myslel jsem si a světaznalecky sykal nad zrovna nepovedeným Tigerovým úderem, když jeho míček skončil těsně před greenem. „Salát jeden.“

Tak jo. Jsem tu, jamka č. 1, par 3. Frajersky šlapu zelí na odpališti, abych dostal nohy do tigerovskýho postoje, Fanda mi násilím láme prsty křečovitě svírající hůl a přehazuje je do předpisovýho úchopu, hypnotizuju míček pod očima, pak hypnotizuju praporek v dálce, pak znovu míček, nápřah, švih… A kupodivu letí!

Vůbec nechápu, jak to bílý, co letí, může bejt ta Fandova kšiltovka. To je fakt nějakej divnej fyzikální nonsens. Navíc, když Fanda žije.

Prej dobrý, říkal trochu zaraženě, ale příště do míčku a mířit mám na praporek vlevo, ten, kam chvilku letěla jeho kšiltovka, patří jamce č. 5…

Od 3. jamky jsem za odměnu (že dosud žije) mohl Fandovi vízt bag.

Ale nejkrásnější to bylo stejně po hře. Teráska u klubu, vychlazenej mok, Fandovo shovívavý poplácání po zádech, golfový ticho kolem, oranžový slunce padalo za český kopce a otevřenejma dveřma k nám z recepce plul po vlnách Českýho rozhlasu koráb gentlemanský pohody.

Můj přítel si novou kšiltovku, co jsem mu koupil v obchůdku vedle recepce, narazil víc do čela a kvitoval, jak tahle červená bude pro naše společné toulky po golfovým hřišti lepší. „Teda aspoň doufám, že po ní nepůjdeš jako bejk po práporu.“

Chápu, že proti šupákům těžce zaujatýmu pozorovateli mohla naše dnešní hra připomínat spíš jen pouhý lov míčků a holí; Fanda, já a náš lov…

Ale těším se, jak za rok za dva budu moci říkat: „…chodíváme na golf…“

Sjel jsem Otavu, přátelé

Takže voda: Otava. Byl jsem, sjel jsem, viděl jsem.

„Tohle nejezděte, nemá to vodu, dole vlevo je bludnej šutr a vpravo vracák!“ řval na nás cholerik nad jezem.

Stoupl jsem si na kormidle cca 5 metrů před vpustí a zrekognoskoval šlajsnu. Voda tam ňáká je, šutr nevidím, vracáky miluju, řek jsem si a dal povel háčkovi: „Furt makej, dole přitahuj!“

Naši bagáž lovili všichni. Děti, co se o kus dál pod jezem cachtaly, místní rozumbradové, co se každý letní odpoludne sjížděli na svých pionýrech u jezu, svoláni heslem: „Chlapi, jedem, čochtani z Prahé plujou!“, lovila naše parta, lovil i cholerik z party cizí.

„Já vám říkal, že to nemá vodu.“

No já nevím, já ji měl všude.

Ale když mi Bohouš podával na břeh rozmočenej chleba a odchycený poslední kolečko turisťáku, uznal jsem, že ten šutr byl fakt bludnej.

Můj háček, sedíc schlíple na mokrým loďáku, po mně hodil provinilej výraz zmoklý slepice: „Já jsem pustila pádlo…“

„Úplně?“ zjišťoval jsem.

„Definitivně,“ ujistila mě.

„Neboj, v Písku ho doženem.“

Naštěstí jsme v kempu pod tímhle jezem končili první etapu. Starý dobrý vojenský loďáky nepropustily ani kapku, a tak jsme mohli spolu s ostatními založit „suchej“ tábor. „Hlavně do kruhu! Musí to bejt do kruhu!“ volala Sváťa a my poslušně stavěli stany na půdorysu z kružítka.

Co je v kruhu, má prej smysl.

„Ježišmarjá, já ho mám zadkem k vám!“ zešílela pak, když dostavěla svůj stan. „No předělávat to teda nebudu.“ A mrskla záhadně přebytečným kolíkem do předsíňky.

Jasně, co je v kruhu, má smysl.

„Ještě že kytaru jsem vezl já,“ rejpnul si do mě večer u ohně Bohouš.

Hrábnul do strun jak Honza Nedvědů na Strahově a Géčko s Éčkem mu švihem vybarvily šlinci na spáleným čele.

„Jasně, Bohušu,“ chechtal jsem se jako poslední já, „ještě že já mám vodotěsný přenosný rádio. Můžem békat s ním.“

A něco do sebe to mělo. Na první dobrou jsem naladil folkovou hitparádu, Bohoušův háček nás na druhou dobrou nakrmil lunchmeatem (na první dobrou měl být původně buřtguláš, ale s tím zakopl o šňůru Stánina stanu), můj háček obracel na kamenech ohniště mokrý boty s vyhřezlým jazykem jak řízky na pánvi, Sváťa s Jirkou seděli opřeni „záď o záď“ a usrkávali rambambuli a já si s El Dorádem tiše békal nad „vodáckým průvodcem“, zodpovědně si vštěpujíc do paměti průjezdnost zítřejších jezů…

Zaklapl jsem průvodce a zabušil si do prsou jako King Kong: „Jedu všechno!“

Do stanu mě vyprovázel z rádia provokatér Mládek: „Jóóžin, z báážin…“

Oslava

Moje ségra měla narozeniny. Bylo jí 14 a 14 jí bude ještě celej rok. Bohužel. Bohužel jí taky bude ještě 15 ,16, 17, 18 a teprve až jí bude 19, bude to už snad konečně v ókeji.

Měla zahradní holčičí párty (fangle, lampióny, balónky a jiný podobný cingrlata na jedno použití) a barákem nám proudily její stejně švihlý kámošky.

„Kde máte wecko, Osvi?“ zakoulela na mě na terase očima jedna z nich.

Opřenej o futra lokl jsem si z orosený lahve coly a s výrazem americkýho idola teenagerek jsem loupnul hlavou do rohu zahrady, kde už nějakej ten rok stojí „falešná“ dřevěná kadibudka, kterou jsme kdysi s malou (roztomilou!) ségrou pomalovali křídama: „Támhle.“

„Ty vogo, tak to je hustý,“ zhodnotila stavbu století cácora a zamířila zrekognoskovat motýly a kytičky na kadibudce.

Pozoroval jsem, jak nedůvěřivě otevřela dvířka, až jejich vrzání přehlušilo ty kazeťákový emo-pop-rockový pecky, na který se zbytek puberťaček vlnil mezi záhonama, a jak si znuděně foukla do ofiny, když na „podlaze“ spatřila jen pokračování trávníku odvedle.

Prošla kolem mě s důrazným „Fakt vtipný“ a jala se hledat civilizaci uvnitř domu.

Ségra zesílila kazeťák. Holky bláznivý, svět není černorůžovej!

Chtěl jsem si to odpoledne taky užít, když už i můj prostor okupovala rozpustile štěbetající písklata, a rázným krokem jsem ještě s jedním malým rádiem z kuchyně zamířil do jejich středu.

„Co děláš, brácha?!“ dala hned najevo sestra, kdo je tu hlavní organizátor mecheche. „Proč nám to vypínáš?“

„Nedá se to poslouchat, udělám vám dýdžeje, chcete?“ snažil jsem se nevnímat kyselý obličeje a vyfouknutý pupíky v bokovkách.

Asi takhle: mixoval jsem frekvence VKV na dvou rádiích s takovou originalitou a invencí, že se na ségřinu diskošku chodili přes plot dívat i sousedi-důchodci. Nohy jim pod laťkama neposedně podupkávaly do kompilačních rytmů Radiožurnálu, Prahy, Rádia Wave, Rádia Prahy, zase Radiožurnálu, Rádia Česka, zase Prahy, Rádia Leonarda, zase Wave… Jako bych zipoval desky pod jehlama na největší megapárty století. Nikdy bych neřek, jak osobitě melodicky zapadne do takovýho mixu i mluvený slovo zprávařů.

Holky výskaly nadšením ještě o půlnoci. Tančily samy, tančily spolu, tančily s plyšáky, tančily okolo grilu, tančily okolo mě, tančily okolo kadibudky a zpité kofolou vykřikovaly: „Osvald na Hrad!“

Ale jo. Ať si tu ségra klidně oslaví i svý patnáctiny…

„A já mám narozky příští tejden, Osvi,“ hodila po mně řasou cácora, co sháněla „wecko“, a dodala: „Přijdeš taky? Kdo by nám jinak takhle bezva mixoval?“

„Naučím to tvýho tátu,“ řek jsem a sfoukl poslední lampión.

Horo, horo, vysoká jsi

Tak jsem s milou v těch Tatrách. Nízkých. Ale snesl bych i nižší. Je tu kosa.

Snažím se z toho neobviňovat místní hory ani tající ledovce na druhým koutu světa, prostě jsem tak nějak předpokládal v červenci léto - hory nehory - a ty dva chlupatý svetry, co mi milá připravila do komínků při balení, jsem frajerským švihem Jánošíka zase mrsknul do skříně, no. Navíc tu prší.

Tulím se v horským pokojíku k laptopu, který jako jediná věc v týhle místnosti sálá teplo, a myslím na Mistra Husa. Trochu cynicky, pravda, ale za nabodeníčka mu vděčnej jsem, to zas jo.

Milá mě optimisticky utěšuje, že hory jsou nevyzpytatelný, což v překladu znamená, že zítra na tuti bude vedro a vyjasní se. Vyjdem tedy z útrob Černovej za tajemstvím Oravskýho hradu a nebo prej taky můžem šupnout do prírodnýho zdroja termálnej vody Kalameny či do kúpele Lúčky. Ještě se rozmyslím: Hrad-kúpel, hrad-kúpel, hrad-kúpel… Soplím. Vidím to na cyklistický sprint do skanzenu Pribylina - léčba nudle šokem.

„Ladím“ si na notebooku živý internetový vysílání ČRo a mám kliku. Než zítra vyšlu svý zmrzlý tělo rozhýbat skelet, nechám se inspirovat machry na Sportžurnálu. Dneska je to sice o dětským golfu, ale co já vím, kam mě zítra tatranský cesty zavedou .

Je večer prvního dne naší první dovči s milou. Přinesla mi zezdola z kavárny čaj s medem od pravých slovenských včel a zalehla mi záda. Jó, je mi teplo. Myslím, že Nízký Tatry si užiju, i kdyby nás zejtra měla zavalit lavina…

A je konec...školního roku

Měli jsme mejdan ku příležitosti konce školního roku. Na chatě. Přirozeně že ne mýho školního roku, ale těch ostatních. Mladších. Tak ňák jsme jako zamejdanili za ně. Za vás. Za tebe.

Přijeli kámoši, ale spíš bych řek (a dost rád), že přátelé, hrál se línej tenis, ale spíš bych řek (a dost hrdě), že se hrál Osvald´s Cup, rožnily se flákoty, ale spíš bych řek, že srnčí eňo ňuňo, sjeli jsme si na lodích náhon zvaný Halda, ale spíš bych řek, že to byla plavba po big river, békali jsme při kytaře, ale spíš bych řek, že Porta hadr, čučeli jsme do plamenů, ale spíš bych řek (a dost nostalgicky), že jsme mlčky vyznávali lásku ohni.

Víte, co je to „krásnej oheň“?

To není chaoticky rozházená změť klacků do ledabyle ohraničenýho šamanskýho prostoru. Ne. To je pečlivě vytvořenej obraz naštípanejch voňavejch polen (a když říkám polen, tak myslím špalky jak polena, žádný hubený mrzáky), pravidelně pokládanejch do jehlanů nebo pyramid (nikoli čtverců), aby teplo šlo do stran jen mírně, ale přece, a vy neměli tváře upečený medium, aby na špekáčky ostrej plamen byl, ale zároveň i pouhý „vzdušný teplo“ po okrajích, když klobásku chcete jen ošlehnout na „spoř“… Oheň, kterej vás z okolí nevyčudí, protože jeho dech odchází středem vrcholu… k nebi, ke hvězdám… A vy se máte navíc na co dívat, co pozorovat, protože taneční parket barev a přírodních chemickejch procesů máte přímo v zorným úhlu… Prostě krásnej oheň.

A do týhle krásy hledíš s přáteli, od kterých se klidně necháš porazit ve svým vlastním tenisovým Cupu a klidně jim zatančíš „kanára“, prořehtáš s nima celou trasu Haldy, když se motaj do vrbiček, křižujou big river řetízkovým stehem, a pak s nima zas tiše splýváš chatovou osadou a jen vnímáš zvuky… Lidí, přírody, rádií… Mají je. V oknech, na terasách, u záhonů s mrkví, na dekách… Tak málo, a přece hodně. To poznáš s každým šťouchnutím pádla do vody.

Harmonium světa. Jeho cenu na prachy nepřepočítáš…

„Musíme zajet na chatu, musím se podívat na tatu…“

Dobrý skutek

Udělal jsem skutek. Vzhledem k tomu, že směrem k bezdomovci, a vzhledem k tomu, že na jeho konci byl ten bezdomovec šťastnej, tak zřejmě skutek dobrej.

Seděl na lavičce, každou kecku jinou, vytahaný triko se sepraným nápisem Metalica, na nose jetý cyklistický brejle a s hlavou v záklonu pozoroval nebe. Možná ptáky, možná mraky nad nima… Možná hledal ty digitální vlny, na který tučným písmem upozorňoval reklamní billboard před ním, možná zkoumal, kudy že tím nebem prouděj… Jó, takhle jednu vlnu chytit a naladit si - třeba jinej obraz, než kterej mám teď před očima, říkal si možná.

Když jsem ho míjel, hbitě mě dloubl do stehna. „Nemáš něco?“

Všimněte si - už vyčerpal poptávkovej sortiment, už mu stačilo jen „něco“.

„Jako k jídlu? K pití?“ zajímal jsem se.

„Já ti ani nevím,“ on na to, „dneska je děsně hezky, kytky krásně kvetou, lidi jsou barevný, už jsem i jed´, vlastně jsem famózně spokojenej, ale… Nemáš něco?“

Zdálo se, že ten člověk vlastně má ke svýmu životu na lavičce maximum, nic mu nechybí, přesto podvědomě ještě „něco chtěl“, aby mohl bejt total happy. A tak ze cviku zkusil, jestli mu to nedám zrovna já.

Vzal jsem ho do hospodský zahrádky poblíž a koupil mu pivo. „Lavičkovej muž“ si hltnul, otřel pěnu ze žlutýho plnovousu a zase zaklonil hlavu k letním mrakům. Nemluvil, poslouchal.

„Můžete to zesílit?“ poprosil jsem vrchního a kejvnul hlavou směrem k reprákům.

Seděli jsme na zahrádce sami; on mlčel s ptáky, já ho pozoroval, rádio bylo korunním svědkem.

Dopil poslední lok, vstal a na odchodnou mě světoběžnicky poplácal po rameni: „Tak teď jsem fakt totálně šťastnej, vole. Dík.“

A zmizel do „děsně hezka“, mezi „barevnejma lidma“ a „kytkama, co krásně kvetou“.

Někomu stačí ke štěstí fakticky málo…

Nic není zadarmo

Přečet jsem si, že kluk, co pohladil Obamu před Hradem, odletěl chytat štěstí do Ameriky. Jeho cestička prosypaná mediálním pískem se náhle rozšířila v ranvej, která si řekla o vzlet do vzdušného prostoru snů. A on si je chce plnit.

Nechce novinářům už jen dávat, chce sám jako novinář CNN i brát, nechce být (ne)právem ke zdi mačkán, chce právo vystudovat a jím vládnout, nechce být shovívavě chápán, chce být pochopen, nechce potenciální lásku pro 40 bodů inteligenčního benefitu, chce lásku pro těch 65 bodů stávajících, nechce být jen poloznámý, chce být „celá brita“ - napůl už si všeho užil dost.

Je přesvědčen. O sobě, o explicitním rasismu vůči své kůži, o nemožnosti překonat kdy společenské „taxisy“ na rodné hroudě, o existenci země neomezených možností, kde jeho výjimečnost bude též oceněna pohlazením.

Závidím mu. A kdyby ještě pro pírko přes plot skočil, až ho jednou v trojspřeží odvážet budou, řekl bych: Šťastný to muž.

Taky bych chtěl zapomenout „na člověka“ a zúžit pohled na svět do abstraktních, neuchopitelných pojmů životních definic. Pak bych pod doménou nenávisti, křivdy, dotčení, nepochopení, neposlouchání, antipatie či nevůle hledal stránky „budu lepší-budu milován“. Za vším hledej člověka, jemu se přibliž - to je při vzletu z ranveje ke snům irelevantní. Konkrétní vady materiálu podružné…

Nic není zadarmo. Ani láska. Jen být a přijímat nestačí ani Bohu… Není to o zištnosti, je to o rovnováze. Celej život jen brát prostě nejde. Převážili byste svět. Upadl by.

Takže jdu a vyplním přihlášku koncesionářských poplatků za rozhlas. Bez patosu - on mně dává dost…

A budu čekat na zprávy ze světa, ve kterým kluk, co hladil prezidenta po tváři, nastavil tu svou, to svý štěstí chyt… a svět zůstal v rovnováze…