Nic není zadarmo

Přečet jsem si, že kluk, co pohladil Obamu před Hradem, odletěl chytat štěstí do Ameriky. Jeho cestička prosypaná mediálním pískem se náhle rozšířila v ranvej, která si řekla o vzlet do vzdušného prostoru snů. A on si je chce plnit.

Nechce novinářům už jen dávat, chce sám jako novinář CNN i brát, nechce být (ne)právem ke zdi mačkán, chce právo vystudovat a jím vládnout, nechce být shovívavě chápán, chce být pochopen, nechce potenciální lásku pro 40 bodů inteligenčního benefitu, chce lásku pro těch 65 bodů stávajících, nechce být jen poloznámý, chce být „celá brita“ - napůl už si všeho užil dost.

Je přesvědčen. O sobě, o explicitním rasismu vůči své kůži, o nemožnosti překonat kdy společenské „taxisy“ na rodné hroudě, o existenci země neomezených možností, kde jeho výjimečnost bude též oceněna pohlazením.

Závidím mu. A kdyby ještě pro pírko přes plot skočil, až ho jednou v trojspřeží odvážet budou, řekl bych: Šťastný to muž.

Taky bych chtěl zapomenout „na člověka“ a zúžit pohled na svět do abstraktních, neuchopitelných pojmů životních definic. Pak bych pod doménou nenávisti, křivdy, dotčení, nepochopení, neposlouchání, antipatie či nevůle hledal stránky „budu lepší-budu milován“. Za vším hledej člověka, jemu se přibliž - to je při vzletu z ranveje ke snům irelevantní. Konkrétní vady materiálu podružné…

Nic není zadarmo. Ani láska. Jen být a přijímat nestačí ani Bohu… Není to o zištnosti, je to o rovnováze. Celej život jen brát prostě nejde. Převážili byste svět. Upadl by.

Takže jdu a vyplním přihlášku koncesionářských poplatků za rozhlas. Bez patosu - on mně dává dost…

A budu čekat na zprávy ze světa, ve kterým kluk, co hladil prezidenta po tváři, nastavil tu svou, to svý štěstí chyt… a svět zůstal v rovnováze…