Měli jsme mejdan ku příležitosti konce školního roku. Na chatě. Přirozeně že ne mýho školního roku, ale těch ostatních. Mladších. Tak ňák jsme jako zamejdanili za ně. Za vás. Za tebe.
Přijeli kámoši, ale spíš bych řek (a dost rád), že přátelé, hrál se línej tenis, ale spíš bych řek (a dost hrdě), že se hrál Osvald´s Cup, rožnily se flákoty, ale spíš bych řek, že srnčí eňo ňuňo, sjeli jsme si na lodích náhon zvaný Halda, ale spíš bych řek, že to byla plavba po big river, békali jsme při kytaře, ale spíš bych řek, že Porta hadr, čučeli jsme do plamenů, ale spíš bych řek (a dost nostalgicky), že jsme mlčky vyznávali lásku ohni.
Víte, co je to „krásnej oheň“?
To není chaoticky rozházená změť klacků do ledabyle ohraničenýho šamanskýho prostoru. Ne. To je pečlivě vytvořenej obraz naštípanejch voňavejch polen (a když říkám polen, tak myslím špalky jak polena, žádný hubený mrzáky), pravidelně pokládanejch do jehlanů nebo pyramid (nikoli čtverců), aby teplo šlo do stran jen mírně, ale přece, a vy neměli tváře upečený medium, aby na špekáčky ostrej plamen byl, ale zároveň i pouhý „vzdušný teplo“ po okrajích, když klobásku chcete jen ošlehnout na „spoř“… Oheň, kterej vás z okolí nevyčudí, protože jeho dech odchází středem vrcholu… k nebi, ke hvězdám… A vy se máte navíc na co dívat, co pozorovat, protože taneční parket barev a přírodních chemickejch procesů máte přímo v zorným úhlu… Prostě krásnej oheň.
A do týhle krásy hledíš s přáteli, od kterých se klidně necháš porazit ve svým vlastním tenisovým Cupu a klidně jim zatančíš „kanára“, prořehtáš s nima celou trasu Haldy, když se motaj do vrbiček, křižujou big river řetízkovým stehem, a pak s nima zas tiše splýváš chatovou osadou a jen vnímáš zvuky… Lidí, přírody, rádií… Mají je. V oknech, na terasách, u záhonů s mrkví, na dekách… Tak málo, a přece hodně. To poznáš s každým šťouchnutím pádla do vody.
Harmonium světa. Jeho cenu na prachy nepřepočítáš…
„Musíme zajet na chatu, musím se podívat na tatu…“
Žádné komentáře:
Okomentovat