Tak jsem s milou v těch Tatrách. Nízkých. Ale snesl bych i nižší. Je tu kosa.
Snažím se z toho neobviňovat místní hory ani tající ledovce na druhým koutu světa, prostě jsem tak nějak předpokládal v červenci léto - hory nehory - a ty dva chlupatý svetry, co mi milá připravila do komínků při balení, jsem frajerským švihem Jánošíka zase mrsknul do skříně, no. Navíc tu prší.
Tulím se v horským pokojíku k laptopu, který jako jediná věc v týhle místnosti sálá teplo, a myslím na Mistra Husa. Trochu cynicky, pravda, ale za nabodeníčka mu vděčnej jsem, to zas jo.
Milá mě optimisticky utěšuje, že hory jsou nevyzpytatelný, což v překladu znamená, že zítra na tuti bude vedro a vyjasní se. Vyjdem tedy z útrob Černovej za tajemstvím Oravskýho hradu a nebo prej taky můžem šupnout do prírodnýho zdroja termálnej vody Kalameny či do kúpele Lúčky. Ještě se rozmyslím: Hrad-kúpel, hrad-kúpel, hrad-kúpel… Soplím. Vidím to na cyklistický sprint do skanzenu Pribylina - léčba nudle šokem.
„Ladím“ si na notebooku živý internetový vysílání ČRo a mám kliku. Než zítra vyšlu svý zmrzlý tělo rozhýbat skelet, nechám se inspirovat machry na Sportžurnálu. Dneska je to sice o dětským golfu, ale co já vím, kam mě zítra tatranský cesty zavedou .
Je večer prvního dne naší první dovči s milou. Přinesla mi zezdola z kavárny čaj s medem od pravých slovenských včel a zalehla mi záda. Jó, je mi teplo. Myslím, že Nízký Tatry si užiju, i kdyby nás zejtra měla zavalit lavina…
Žádné komentáře:
Okomentovat