Moje ségra měla narozeniny. Bylo jí 14 a 14 jí bude ještě celej rok. Bohužel. Bohužel jí taky bude ještě 15 ,16, 17, 18 a teprve až jí bude 19, bude to už snad konečně v ókeji.
Měla zahradní holčičí párty (fangle, lampióny, balónky a jiný podobný cingrlata na jedno použití) a barákem nám proudily její stejně švihlý kámošky.
„Kde máte wecko, Osvi?“ zakoulela na mě na terase očima jedna z nich.
Opřenej o futra lokl jsem si z orosený lahve coly a s výrazem americkýho idola teenagerek jsem loupnul hlavou do rohu zahrady, kde už nějakej ten rok stojí „falešná“ dřevěná kadibudka, kterou jsme kdysi s malou (roztomilou!) ségrou pomalovali křídama: „Támhle.“
„Ty vogo, tak to je hustý,“ zhodnotila stavbu století cácora a zamířila zrekognoskovat motýly a kytičky na kadibudce.
Pozoroval jsem, jak nedůvěřivě otevřela dvířka, až jejich vrzání přehlušilo ty kazeťákový emo-pop-rockový pecky, na který se zbytek puberťaček vlnil mezi záhonama, a jak si znuděně foukla do ofiny, když na „podlaze“ spatřila jen pokračování trávníku odvedle.
Prošla kolem mě s důrazným „Fakt vtipný“ a jala se hledat civilizaci uvnitř domu.
Ségra zesílila kazeťák. Holky bláznivý, svět není černorůžovej!
Chtěl jsem si to odpoledne taky užít, když už i můj prostor okupovala rozpustile štěbetající písklata, a rázným krokem jsem ještě s jedním malým rádiem z kuchyně zamířil do jejich středu.
„Co děláš, brácha?!“ dala hned najevo sestra, kdo je tu hlavní organizátor mecheche. „Proč nám to vypínáš?“
„Nedá se to poslouchat, udělám vám dýdžeje, chcete?“ snažil jsem se nevnímat kyselý obličeje a vyfouknutý pupíky v bokovkách.
Asi takhle: mixoval jsem frekvence VKV na dvou rádiích s takovou originalitou a invencí, že se na ségřinu diskošku chodili přes plot dívat i sousedi-důchodci. Nohy jim pod laťkama neposedně podupkávaly do kompilačních rytmů Radiožurnálu, Prahy, Rádia Wave, Rádia Prahy, zase Radiožurnálu, Rádia Česka, zase Prahy, Rádia Leonarda, zase Wave… Jako bych zipoval desky pod jehlama na největší megapárty století. Nikdy bych neřek, jak osobitě melodicky zapadne do takovýho mixu i mluvený slovo zprávařů.
Holky výskaly nadšením ještě o půlnoci. Tančily samy, tančily spolu, tančily s plyšáky, tančily okolo grilu, tančily okolo mě, tančily okolo kadibudky a zpité kofolou vykřikovaly: „Osvald na Hrad!“
Ale jo. Ať si tu ségra klidně oslaví i svý patnáctiny…
„A já mám narozky příští tejden, Osvi,“ hodila po mně řasou cácora, co sháněla „wecko“, a dodala: „Přijdeš taky? Kdo by nám jinak takhle bezva mixoval?“
„Naučím to tvýho tátu,“ řek jsem a sfoukl poslední lampión.
Žádné komentáře:
Okomentovat