Sjel jsem Otavu, přátelé

Takže voda: Otava. Byl jsem, sjel jsem, viděl jsem.

„Tohle nejezděte, nemá to vodu, dole vlevo je bludnej šutr a vpravo vracák!“ řval na nás cholerik nad jezem.

Stoupl jsem si na kormidle cca 5 metrů před vpustí a zrekognoskoval šlajsnu. Voda tam ňáká je, šutr nevidím, vracáky miluju, řek jsem si a dal povel háčkovi: „Furt makej, dole přitahuj!“

Naši bagáž lovili všichni. Děti, co se o kus dál pod jezem cachtaly, místní rozumbradové, co se každý letní odpoludne sjížděli na svých pionýrech u jezu, svoláni heslem: „Chlapi, jedem, čochtani z Prahé plujou!“, lovila naše parta, lovil i cholerik z party cizí.

„Já vám říkal, že to nemá vodu.“

No já nevím, já ji měl všude.

Ale když mi Bohouš podával na břeh rozmočenej chleba a odchycený poslední kolečko turisťáku, uznal jsem, že ten šutr byl fakt bludnej.

Můj háček, sedíc schlíple na mokrým loďáku, po mně hodil provinilej výraz zmoklý slepice: „Já jsem pustila pádlo…“

„Úplně?“ zjišťoval jsem.

„Definitivně,“ ujistila mě.

„Neboj, v Písku ho doženem.“

Naštěstí jsme v kempu pod tímhle jezem končili první etapu. Starý dobrý vojenský loďáky nepropustily ani kapku, a tak jsme mohli spolu s ostatními založit „suchej“ tábor. „Hlavně do kruhu! Musí to bejt do kruhu!“ volala Sváťa a my poslušně stavěli stany na půdorysu z kružítka.

Co je v kruhu, má prej smysl.

„Ježišmarjá, já ho mám zadkem k vám!“ zešílela pak, když dostavěla svůj stan. „No předělávat to teda nebudu.“ A mrskla záhadně přebytečným kolíkem do předsíňky.

Jasně, co je v kruhu, má smysl.

„Ještě že kytaru jsem vezl já,“ rejpnul si do mě večer u ohně Bohouš.

Hrábnul do strun jak Honza Nedvědů na Strahově a Géčko s Éčkem mu švihem vybarvily šlinci na spáleným čele.

„Jasně, Bohušu,“ chechtal jsem se jako poslední já, „ještě že já mám vodotěsný přenosný rádio. Můžem békat s ním.“

A něco do sebe to mělo. Na první dobrou jsem naladil folkovou hitparádu, Bohoušův háček nás na druhou dobrou nakrmil lunchmeatem (na první dobrou měl být původně buřtguláš, ale s tím zakopl o šňůru Stánina stanu), můj háček obracel na kamenech ohniště mokrý boty s vyhřezlým jazykem jak řízky na pánvi, Sváťa s Jirkou seděli opřeni „záď o záď“ a usrkávali rambambuli a já si s El Dorádem tiše békal nad „vodáckým průvodcem“, zodpovědně si vštěpujíc do paměti průjezdnost zítřejších jezů…

Zaklapl jsem průvodce a zabušil si do prsou jako King Kong: „Jedu všechno!“

Do stanu mě vyprovázel z rádia provokatér Mládek: „Jóóžin, z báážin…“