Udělal jsem skutek. Vzhledem k tomu, že směrem k bezdomovci, a vzhledem k tomu, že na jeho konci byl ten bezdomovec šťastnej, tak zřejmě skutek dobrej.
Seděl na lavičce, každou kecku jinou, vytahaný triko se sepraným nápisem Metalica, na nose jetý cyklistický brejle a s hlavou v záklonu pozoroval nebe. Možná ptáky, možná mraky nad nima… Možná hledal ty digitální vlny, na který tučným písmem upozorňoval reklamní billboard před ním, možná zkoumal, kudy že tím nebem prouděj… Jó, takhle jednu vlnu chytit a naladit si - třeba jinej obraz, než kterej mám teď před očima, říkal si možná.
Když jsem ho míjel, hbitě mě dloubl do stehna. „Nemáš něco?“
Všimněte si - už vyčerpal poptávkovej sortiment, už mu stačilo jen „něco“.
„Jako k jídlu? K pití?“ zajímal jsem se.
„Já ti ani nevím,“ on na to, „dneska je děsně hezky, kytky krásně kvetou, lidi jsou barevný, už jsem i jed´, vlastně jsem famózně spokojenej, ale… Nemáš něco?“
Zdálo se, že ten člověk vlastně má ke svýmu životu na lavičce maximum, nic mu nechybí, přesto podvědomě ještě „něco chtěl“, aby mohl bejt total happy. A tak ze cviku zkusil, jestli mu to nedám zrovna já.
Vzal jsem ho do hospodský zahrádky poblíž a koupil mu pivo. „Lavičkovej muž“ si hltnul, otřel pěnu ze žlutýho plnovousu a zase zaklonil hlavu k letním mrakům. Nemluvil, poslouchal.
„Můžete to zesílit?“ poprosil jsem vrchního a kejvnul hlavou směrem k reprákům.
Seděli jsme na zahrádce sami; on mlčel s ptáky, já ho pozoroval, rádio bylo korunním svědkem.
Dopil poslední lok, vstal a na odchodnou mě světoběžnicky poplácal po rameni: „Tak teď jsem fakt totálně šťastnej, vole. Dík.“
A zmizel do „děsně hezka“, mezi „barevnejma lidma“ a „kytkama, co krásně kvetou“.
Někomu stačí ke štěstí fakticky málo…
zajímavá příhoda :) sem tam se neubráním zauvažovat, jestli je to fakt všechno real, nebo jen fikce :)
OdpovědětVymazat