Léto, dovolených čas

Chystám se s milou na dovolenou. Chystám se tak, že jsem jí řek: „Pojedem na dovolenou.“ Tak se milá chystá. Chystá se tak, že obvolala svou mámu, kámošku z dětství, kámošku z vejšky, sestřenici a tetu z Moravy a všem řekla: „Rozhodla jsem se, že pojedem s Osvaldem na dovolenou.“

Prý pojedem do Nízkých Tater, to na začátku prázdnin (ještě je tam sníh, říká máma), v půlce července prý jedem na vodu, a to na Otavu (kempy jsou tam klidnější, říká milá), srpen bude ideální na Benátky (holubi tolik nekálej, říká teta z Moravy), no a když vše dobře půjde (zřejmě dosud neklidná situace s nehumánním odchytem tuleňů), vyletíme si v září osmahnout šunky na chorvatský pobřeží.

Má milá je nachystaná z gruntu.

Já chtěl letět do Severní Koreje. Jen tam a jen v červnu. Chtěl jsem poznat zemi, kde „zítra je horší než včera a pozítří už nemá cenu“, zemi, kde jsou nachystaní na vše a připravení na věky, zemi, kde televize je sprosté slovo a rádio flašinet oslavných árií. Jistá cestovka tam prý organizuje all inklusive zájezdy - s vlastním oddílovým vedoucím s vlastním strachem, s vlastním celodenním programem, s vlastním dobrodružstvím (na vlastní nebezpečí) a s vlastním, ovšem zakázaným názorem. Jen doufám, že to není zájezd s vlastní stravou… (vyvézt „bravčové meso vo vlastnej šťave“ může být v takové zemi považováno za konspirativní infiltraci prasečí chřipky).

Chtěl jsem své milé dopřát tu senzaci, když si pak po návratu svobodně pustí rádio a nevypadne na ni podprahový befél šedé uniformy.

Chtěl jsem zkrátka se svou milou poznat kraj, kde mrav jest zdevalvován na mlčení semknutých úst a tupý výraz na Kimovu svatozář, abychom pak po zbytek života uměli všechny ty Tatry, Otavy, Benátky a chorvatský škeble vnímat… tak nějak jinak. Nachystaně.

Mám svou milou rád. Chystám se, že ji o vizi své dovolené neřeknu. Nejsem nachystaný na to, že se lekne: „Proč bych proboha měla jezdit do pekla, když můžu pobýt v ráji?!“

„Šem tak šáám…“