A je konec...školního roku

Měli jsme mejdan ku příležitosti konce školního roku. Na chatě. Přirozeně že ne mýho školního roku, ale těch ostatních. Mladších. Tak ňák jsme jako zamejdanili za ně. Za vás. Za tebe.

Přijeli kámoši, ale spíš bych řek (a dost rád), že přátelé, hrál se línej tenis, ale spíš bych řek (a dost hrdě), že se hrál Osvald´s Cup, rožnily se flákoty, ale spíš bych řek, že srnčí eňo ňuňo, sjeli jsme si na lodích náhon zvaný Halda, ale spíš bych řek, že to byla plavba po big river, békali jsme při kytaře, ale spíš bych řek, že Porta hadr, čučeli jsme do plamenů, ale spíš bych řek (a dost nostalgicky), že jsme mlčky vyznávali lásku ohni.

Víte, co je to „krásnej oheň“?

To není chaoticky rozházená změť klacků do ledabyle ohraničenýho šamanskýho prostoru. Ne. To je pečlivě vytvořenej obraz naštípanejch voňavejch polen (a když říkám polen, tak myslím špalky jak polena, žádný hubený mrzáky), pravidelně pokládanejch do jehlanů nebo pyramid (nikoli čtverců), aby teplo šlo do stran jen mírně, ale přece, a vy neměli tváře upečený medium, aby na špekáčky ostrej plamen byl, ale zároveň i pouhý „vzdušný teplo“ po okrajích, když klobásku chcete jen ošlehnout na „spoř“… Oheň, kterej vás z okolí nevyčudí, protože jeho dech odchází středem vrcholu… k nebi, ke hvězdám… A vy se máte navíc na co dívat, co pozorovat, protože taneční parket barev a přírodních chemickejch procesů máte přímo v zorným úhlu… Prostě krásnej oheň.

A do týhle krásy hledíš s přáteli, od kterých se klidně necháš porazit ve svým vlastním tenisovým Cupu a klidně jim zatančíš „kanára“, prořehtáš s nima celou trasu Haldy, když se motaj do vrbiček, křižujou big river řetízkovým stehem, a pak s nima zas tiše splýváš chatovou osadou a jen vnímáš zvuky… Lidí, přírody, rádií… Mají je. V oknech, na terasách, u záhonů s mrkví, na dekách… Tak málo, a přece hodně. To poznáš s každým šťouchnutím pádla do vody.

Harmonium světa. Jeho cenu na prachy nepřepočítáš…

„Musíme zajet na chatu, musím se podívat na tatu…“

Dobrý skutek

Udělal jsem skutek. Vzhledem k tomu, že směrem k bezdomovci, a vzhledem k tomu, že na jeho konci byl ten bezdomovec šťastnej, tak zřejmě skutek dobrej.

Seděl na lavičce, každou kecku jinou, vytahaný triko se sepraným nápisem Metalica, na nose jetý cyklistický brejle a s hlavou v záklonu pozoroval nebe. Možná ptáky, možná mraky nad nima… Možná hledal ty digitální vlny, na který tučným písmem upozorňoval reklamní billboard před ním, možná zkoumal, kudy že tím nebem prouděj… Jó, takhle jednu vlnu chytit a naladit si - třeba jinej obraz, než kterej mám teď před očima, říkal si možná.

Když jsem ho míjel, hbitě mě dloubl do stehna. „Nemáš něco?“

Všimněte si - už vyčerpal poptávkovej sortiment, už mu stačilo jen „něco“.

„Jako k jídlu? K pití?“ zajímal jsem se.

„Já ti ani nevím,“ on na to, „dneska je děsně hezky, kytky krásně kvetou, lidi jsou barevný, už jsem i jed´, vlastně jsem famózně spokojenej, ale… Nemáš něco?“

Zdálo se, že ten člověk vlastně má ke svýmu životu na lavičce maximum, nic mu nechybí, přesto podvědomě ještě „něco chtěl“, aby mohl bejt total happy. A tak ze cviku zkusil, jestli mu to nedám zrovna já.

Vzal jsem ho do hospodský zahrádky poblíž a koupil mu pivo. „Lavičkovej muž“ si hltnul, otřel pěnu ze žlutýho plnovousu a zase zaklonil hlavu k letním mrakům. Nemluvil, poslouchal.

„Můžete to zesílit?“ poprosil jsem vrchního a kejvnul hlavou směrem k reprákům.

Seděli jsme na zahrádce sami; on mlčel s ptáky, já ho pozoroval, rádio bylo korunním svědkem.

Dopil poslední lok, vstal a na odchodnou mě světoběžnicky poplácal po rameni: „Tak teď jsem fakt totálně šťastnej, vole. Dík.“

A zmizel do „děsně hezka“, mezi „barevnejma lidma“ a „kytkama, co krásně kvetou“.

Někomu stačí ke štěstí fakticky málo…

Nic není zadarmo

Přečet jsem si, že kluk, co pohladil Obamu před Hradem, odletěl chytat štěstí do Ameriky. Jeho cestička prosypaná mediálním pískem se náhle rozšířila v ranvej, která si řekla o vzlet do vzdušného prostoru snů. A on si je chce plnit.

Nechce novinářům už jen dávat, chce sám jako novinář CNN i brát, nechce být (ne)právem ke zdi mačkán, chce právo vystudovat a jím vládnout, nechce být shovívavě chápán, chce být pochopen, nechce potenciální lásku pro 40 bodů inteligenčního benefitu, chce lásku pro těch 65 bodů stávajících, nechce být jen poloznámý, chce být „celá brita“ - napůl už si všeho užil dost.

Je přesvědčen. O sobě, o explicitním rasismu vůči své kůži, o nemožnosti překonat kdy společenské „taxisy“ na rodné hroudě, o existenci země neomezených možností, kde jeho výjimečnost bude též oceněna pohlazením.

Závidím mu. A kdyby ještě pro pírko přes plot skočil, až ho jednou v trojspřeží odvážet budou, řekl bych: Šťastný to muž.

Taky bych chtěl zapomenout „na člověka“ a zúžit pohled na svět do abstraktních, neuchopitelných pojmů životních definic. Pak bych pod doménou nenávisti, křivdy, dotčení, nepochopení, neposlouchání, antipatie či nevůle hledal stránky „budu lepší-budu milován“. Za vším hledej člověka, jemu se přibliž - to je při vzletu z ranveje ke snům irelevantní. Konkrétní vady materiálu podružné…

Nic není zadarmo. Ani láska. Jen být a přijímat nestačí ani Bohu… Není to o zištnosti, je to o rovnováze. Celej život jen brát prostě nejde. Převážili byste svět. Upadl by.

Takže jdu a vyplním přihlášku koncesionářských poplatků za rozhlas. Bez patosu - on mně dává dost…

A budu čekat na zprávy ze světa, ve kterým kluk, co hladil prezidenta po tváři, nastavil tu svou, to svý štěstí chyt… a svět zůstal v rovnováze…

Léto, dovolených čas

Chystám se s milou na dovolenou. Chystám se tak, že jsem jí řek: „Pojedem na dovolenou.“ Tak se milá chystá. Chystá se tak, že obvolala svou mámu, kámošku z dětství, kámošku z vejšky, sestřenici a tetu z Moravy a všem řekla: „Rozhodla jsem se, že pojedem s Osvaldem na dovolenou.“

Prý pojedem do Nízkých Tater, to na začátku prázdnin (ještě je tam sníh, říká máma), v půlce července prý jedem na vodu, a to na Otavu (kempy jsou tam klidnější, říká milá), srpen bude ideální na Benátky (holubi tolik nekálej, říká teta z Moravy), no a když vše dobře půjde (zřejmě dosud neklidná situace s nehumánním odchytem tuleňů), vyletíme si v září osmahnout šunky na chorvatský pobřeží.

Má milá je nachystaná z gruntu.

Já chtěl letět do Severní Koreje. Jen tam a jen v červnu. Chtěl jsem poznat zemi, kde „zítra je horší než včera a pozítří už nemá cenu“, zemi, kde jsou nachystaní na vše a připravení na věky, zemi, kde televize je sprosté slovo a rádio flašinet oslavných árií. Jistá cestovka tam prý organizuje all inklusive zájezdy - s vlastním oddílovým vedoucím s vlastním strachem, s vlastním celodenním programem, s vlastním dobrodružstvím (na vlastní nebezpečí) a s vlastním, ovšem zakázaným názorem. Jen doufám, že to není zájezd s vlastní stravou… (vyvézt „bravčové meso vo vlastnej šťave“ může být v takové zemi považováno za konspirativní infiltraci prasečí chřipky).

Chtěl jsem své milé dopřát tu senzaci, když si pak po návratu svobodně pustí rádio a nevypadne na ni podprahový befél šedé uniformy.

Chtěl jsem zkrátka se svou milou poznat kraj, kde mrav jest zdevalvován na mlčení semknutých úst a tupý výraz na Kimovu svatozář, abychom pak po zbytek života uměli všechny ty Tatry, Otavy, Benátky a chorvatský škeble vnímat… tak nějak jinak. Nachystaně.

Mám svou milou rád. Chystám se, že ji o vizi své dovolené neřeknu. Nejsem nachystaný na to, že se lekne: „Proč bych proboha měla jezdit do pekla, když můžu pobýt v ráji?!“

„Šem tak šáám…“ 

Ano, jsem pořád děcko

Navštívil jsem aquapark. Chtěl jsem být infantilní, a byl jsem. Bazén pro „velký“ jsem minul s okázalým „Pch!“; mým cílem byly tobogány, skluzavky, vířivky, protiproudy a fontánkové kaskády.

Kratší tobogán jsem projel v regulérně nejrychlejším čase, děcka prskala. Někde v půlce měl každej pod 50 kilo prostě brzdnej flek, přes kterej se musel zadkem přešoupat. Já ho prosvištěl. V dojezdovým bazénku jsem dělal jednoznačně největší přívalový vlny. Ohodil jsem plavčici. Ta mě vyhodila.

V delším tobogánu, se záludnými zákrutami, jsem hned při první spanilé jízdě nabral ve čtvrtý serpentině kluka, jehož subtilní postavu bezpečnostní senzory evidentně neregistrovaly. Zato mě při dojezdu registrovala celá parta plavčíků, včetně plavčice „miss mokré tričko“. Za límec mě chytnout nemohli, tak jen hrozili a se spartakiádní synchronizací švihli rukou s nataženým ukazováčkem stejným směrem.

V kulatým bazénu s protiproudem jsem se zarputile štengroval s nějakým „Venclovským“. Měl to očividně natrénovaný a když mě spatřil v závěsu, tři cenťáky od svých ramen, chytil pátej dech, roztáhl žábry a rozhodnut nemilosrdně mi nedat šanci, jal se uzavřít kruh. Povolil jsem svý ploutve a nechal se ve směru proudu odplavit pod fontánový závoj uprostřed. Číhal jsem. Když se chlapík, takřka vyčerpán závodem sám se sebou, blížil, nenápadně jsem se vyloupl z pod závoje vody a zaujal pozici závodníka před ním. Udělal jsem finišmanská dvě tempa, chyt se madla a vítězoslavně zvolal: „Prgo!“

„Venclovskýho“ tahali z bazénu čtyři. Museli vypnout protiproud.

Aqvapark je fajn. Vyprovázel mě dokonce sám ředitel. Je to sekáč, měli jsme i ochranku.

Ano, má přítelkyně tam byla se mnou - elegantně si plavala v bazénu pro „velký“ a když se děly všechny ty zábavný události ve vedlejší části, sledovala to s ostatními za sklem. V autě, kde na mě pak další hodinu čekala, se mi svěřila, že přemýšlela, jestli je neprůstřelný…

Jeli jsme domů. Přítelkyně řídila a když se po mém ubezpečení, že takhle to nebude napořád, uklidnila, pustila rádio. Odchytil jsem její ruku a byl jsem šťastnej. Jako malý děcko. Fakt.