Jmenuju se Osvald. Děsí mě všechno, co je první. První den v první třídě s nástěnkou vysmátýho Brežněva, první poskoky v prvních jarmilkách na rytmice, první čtení „mámy, co mele maso“, první potopení pod jezem a dědův povel „A plav!“, první hlahol 60leté soudružky „Zdrávstvujtě, rybjáta“, první lepanec mýho táty, když argument, že množiny se množí dělením, nepobral, první návštěva kina a filmu Boj o Moskvu, první pribiňáková pusa Haničky s křivým zubem, první laborky s Petriho miskou plnou rtuťových kuliček, když si Horáček kejchnul, první noc na pionýrským táboře pod Babou a Pannou, první poluce (pomoc, do rána zemřu), první rande podél spalovny v Ústí, první maturita v kaluži potu na školní židli se zeleným puntíkem, první sex s Klárou s modrejma očima (to jediný si pamatuju), první tahy bílýho pěšce, první zkouška před docentem, první delirium tremens, první pracovní pohovor v personální agentuře Snaha, s. r. o., první jízda v autoškole přes tramvajovej uzel, první pracovní den ve firmě Hejkal a spol., první pokuta po srážce s tramvají, první zakázka pro podnik Peckárny, a. s., první platovej výměr, první pravda do očí, první svíčková se šesti u mámy mý holky, první klíče od vlastního bytu…
Jediný, co mě nevyděsilo, bylo první otočení knoflíku mýho prvního rádia. Bylo to tak přirozený, jako všechno, co následovalo po všech těch mých „prvních“.
Jmenuju se Osvald a jsem tady na blogu poprvý. Naštěstí ne první.
Žádné komentáře:
Okomentovat