Trocha filozofie

Virtuální svět je jako nově objevená planeta. Planeta s vodou, kyslíkem a tak akorát blízkým sluncem. A protože na té původní, lidmi osídlené, voda vysychá, kyslík ubývá a slunce už není blízké akorát, ale blízké nebezpečně, bere ono lidstvo mozek na ramena a na tuhle novou planetu se přemisťuje. Hromadně. Úprkem. Někdy zbrkle. Matrix zjevil své hranice. Není nekonečný. Má svá omezení. Zato nová planeta „Virtuální svět“ má, zdá se, důležité podmínky k životu bez omezení; jen si lidé vodu pletou s čárami márami anonymity, kyslík s fiktivní láskou a slunce s fabulí. Ale vidina nového života je hnána žízní, zimou a potřebou nadechnout se…

Promiň, nová planeto, že tě odmítnu považovat za jedinou kouli v centru vesmíru, která je schopná mi poskytnout podmínky k přežití. Kecy k táboráku. Budu si na tebe odskakovat ze starýho světa jak na vakace, to jo, probádám okolí, zalomím hlavu k nebi, strčím stvol do mezery mezi jedničkama, pošlu pohled mámě, esemesky kámošům, sednu na kraj šutru, nahodím prut… Ale vracet se budu tam - počkej, zesílím si rádio, hrajou Nicka Cavea - tam, kde do poslední kapky vody bude mít smysl si loknout, kde do poslední molekuly bude mít smysl chytat dech, kde do posledního paprsku, kterej počmárá nos mý holky pihama, bude mít smysl si nasadit černý brejle. Ale komu co do toho.

Tvoje zjevení je sice oslnivý jak entrée sexy jedničky mezi ty nuly na nudným snobským večírku, ale víš co - to ticho! To tvoje ticho je děsivý.

Jasně, vyluzuješ. Ale je to jen ozvěna zvuků tady od nás, z naší starý planety. Kopie. Atrapa. Plagiát. Čórka.

My máme zvuky původní. A do toho nám hodně.

Milá nová planeto, odjíždím z vakací. Pro dnešek. Moje holka za chvíli přijde do našeho mikrosvěta a přinese maxilásku. Pustíme si rozhlas na plnej céres a budem poslouchat původní zvuky starý dobrý planety. A teď promiň, Nick Cave graduje…

Světu mír!

Druhý

Otrkal jsem se. Požádal jsem svou holku o ruku, navlík jí prsten z pampelišky, nechal dovízt manželskou postel do našeho bytu a napsal druhej blog.

Brzy budu slavit „kristovky“, a to je vždycky důvod přehodnotit. Něco.

Například jsem konečně nechal všechny VHS kazety přepsat na dývka, taky jsem odvezl starý kazeťákový dvojče do sběrnýho dvora a udělal tlustou čáru za vzpomínkami na období vytuněnejch tahů po městě s dvojčetem na rameni - teď, když už táhnu, tak zásadně s iPodem na krku. Změnil jsem si fotku v občance a nastavení účtu v bance. Přehodnotil svůj vztah k hůlkám a pořídil si snowboard.

Dvě trojky vedle sebe jsou magický. Děcko už nejsi, ale velký kápo být ještě odmítáš. Chceš si jen tak čmárat pastelkou, ale víš, že obraz už musí dostat jasný kontury.

Překvapilo mě, že v tatoo salónu hrál Českej rozhlas. Kérka na mým rameni přesně tažená soustředěnou rukou tatéra, v tónech Amy Winehouse.

Právě přišla moje holka. Měkkými rty se lehce dotkla mýho novýho tetování, zesílila mi rádio přímo za zády a máchavými tahy mi po nich kreslí dlouhým šátkem osmičku. Chce tančit. Moje holka je šťastná. Já víc. Ten tanec, kterej spolu dáme, nebude totiž první…

Pak zvednu jedno obočí a plavmo s ní hupsnu na tu naši novou postel. George Clooney hadr.

Chápete, že dál už psát nemůžu…

První

Jmenuju se Osvald. Děsí mě všechno, co je první. První den v první třídě s nástěnkou vysmátýho Brežněva, první poskoky v prvních jarmilkách na rytmice, první čtení „mámy, co mele maso“, první potopení pod jezem a dědův povel „A plav!“, první hlahol 60leté soudružky „Zdrávstvujtě, rybjáta“, první lepanec mýho táty, když argument, že množiny se množí dělením, nepobral, první návštěva kina a filmu Boj o Moskvu, první pribiňáková pusa Haničky s křivým zubem, první laborky s Petriho miskou plnou rtuťových kuliček, když si Horáček kejchnul, první noc na pionýrským táboře pod Babou a Pannou, první poluce (pomoc, do rána zemřu), první rande podél spalovny v Ústí, první maturita v kaluži potu na školní židli se zeleným puntíkem, první sex s Klárou s modrejma očima (to jediný si pamatuju), první tahy bílýho pěšce, první zkouška před docentem, první delirium tremens, první pracovní pohovor v personální agentuře Snaha, s. r. o., první jízda v autoškole přes tramvajovej uzel, první pracovní den ve firmě Hejkal a spol., první pokuta po srážce s tramvají, první zakázka pro podnik Peckárny, a. s., první platovej výměr, první pravda do očí, první svíčková se šesti u mámy mý holky, první klíče od vlastního bytu…

Jediný, co mě nevyděsilo, bylo první otočení knoflíku mýho prvního rádia. Bylo to tak přirozený, jako všechno, co následovalo po všech těch mých „prvních“.

Jmenuju se Osvald a jsem tady na blogu poprvý. Naštěstí ne první.